Historie českého junáka část 1.

 Antonín Benjamín Svojsík :

Zakladatelem našeho hnutí byl Antonín Benjamín Svojsík. Narodil se V Praze na Smíchově 5.září 1876. Byl teprve tříletý, když mu zemřel otec. Na rodném Smíchově vychodil nižší gymnázium. Učitelský ústav zakončil roku 1896 maturitou s vyznamenáním.

 Byl mladý, plný života. Není proto divu, že vstoupil do Sokola, který nebyl pouze tělocvičnou jednotkou, ale důležitým společenským střediskem. Aktivní mladík se stal v 19 letech náčelníkem jednoty ve Slivenci a o 4 roky později náčelníkem celé Jungmanovy župy.

Po absolvování odborného universitního kursu pro učitele tělocviku začal od roku 1901 vyučovat na reálce v Žižkově, tehdy ještě samostatném pražském městě. Brzy se stal úspěšným vychovatelem mládeže, oblíbeným tělocvikářem.

Antonínovou zálibou bylo také cestování. Už jako kluci s kamarádem Janem Novákem procestovali Čechy, Moravu, Slovensko a Uhry. Jak? Hlavně pěšky! O něco později přibyla Itálie, Francie, Španělsko, Balkán i Skandinávie.

Druhou jeho velkou zálibou byl zpěv. S Janem Novákem a dvěma dalšími učiteli založili Učitelské kvarteto, později přejmenované na České pěvecké kvarteto. Protože byl Antonín ze všech nejmladší, říkali mu Benjamínek a to mu už zůstalo do smrti. S pěveckým kvartetem podnikli turné kolem světa: Amerika, Japonsko, Čína, Indie, Blízký Východ.

Roku 1911 však Svojsíkovi záliby šly stranou. Vydal se totiž koncem července znovu na cestu, tentokrát do Anglie. Ne však objevit novou zemi nebo zpívat, ale osobně se seznámit s novinkou mimoškolní výchovy šířící se světem – skautingu.

Pár mil za Londýnem, na louce u lesa, konečně uviděl skupinky asi jedenáctiletých hochů ve skautských krojích – se širokými klobouky a tmavomodrými šátky. Na všech stranách panoval čilý ruch, ale zároveň vzorný pořádek. Žádný křik a hádání. Svojsík si důkladně skauting proťukal a byl jím očarován – odjížděl domů s odhodláním propagovat ho u nás, seč mu síly stačí.

Doma se dal ještě koncem prázdnin do práce. S několika studentíky a venkovskými kluky postavili v lese u tchánovy myslivny „ Vorlovy “chatu z březových větví. A tam také se svým švagrem Dolfíčkem Stránským začal překládat Baden-Powellovu knihu Scouting for Boys.

Hned po prázdninách si sestavil z žáků žižkovské reálky jakousi pokusnou družinu a začal s ní chodit na výpravy do pražského okolí, hlavně do Prokopského údolí. Ověřoval si, jak budou čeští kluci zabírat na hru zvanou skauting. Sotva poprvé postavil v přírodě stan, měl je chycené!

Povzbuzen zájmem chlapců, navštívil Svojsík významné osobnosti té doby – Kramáře, Masaryka, Jiráska a další. Předpokládal, že skautingem rozšíří sokolskou výchovu. Začal přednášet a psát články do novin a časopisů. V únoru 1912 vyšla na úvod tenká brožura Český skaut a v květnu pak bible českých skautů Základy junáctví.

Protože Sokol přes veškerou Svojsíkovu snahu o skauting zájem neprojevil, musel ABS hledat ochranná křídla jinde. Bylo to poměrně jednoduché. Svojsík byl totiž jednatelem „Svazu českých spolků a přátel pro tělesnou výchovu mládeže v Praze“. Naši první skauti při tomto svazu utvořily “skautský odbor“. Nebyl to však jediný problém – Svojsík hledal český název pro anglické slovo „skaut“. Navrhoval „Chodové“, jiní se zase drželi překladu „Stopaři“, „Zvědové“, nebo také „Kozáci“, a dokonce i podle Svojsíka „Svojané“. Šťastný nápad – „Junáci“ – měl Svojsíkův přítel ze žižkovské reálky František Bílý. Ten se nakonec ujal. Od chodů jsme však přeci jen něco převzali a to štít se psí hlavou, nakreslený Mikolášem Alešem.

 Velký pokus 1912

„Velkým pokusem 1912“ nazval bratr náčelník Rudolf Plajner první tábor českých junáků, který o prázdninách roku 1912 uskutečnil jeho předchůdce A.B.Svojsík. Nejdříve musel Svojsík najít vhodné místo k táboření a získat k tomu povolení. Měl výhodu – jeho tchán Josef Stránský byl správcem Vorlovského polesí pod hradem Lipnicí na Českomoravské vrchovině. Svojsík ta místa dobře znal, jezdil tam s rodinou každé prázdniny a tam také před rokem překládal Scouting for Boys. Stany si Svojsík půjčil od armády a další vybavení se nakoupilo díky příspěvku (dnes bychom řekli dotaci) Zemské komise pro ochranu dětí.

Od Žižkovské reálky (kde profesor „Svojan“ učil a odkud byli i někteří účastníci) vyrazila 13. července pěšky skupina asi třinácti mládenců – junáků, tehdy ještě bez krojů. Je možné, že po cestě, nebo na místě tábora přibyli další dva chlapci z okolí. Veškeré táborové vybavení ( cca 300kg) vezli s sebou na velkém dvoukoláku, vzorně se střídali, a tak denně ušli 25 – 30 kilometrů. Putovali čtyři dny a teprve pátý den dorazily k vytouženému cíli – k Vorlovské myslivně.

Dnes se již neví, kde přesně tábor v roce 1912 stál, ale je znám jeho popis: malá mýtinka uprostřed šumného hvozdu, hlídaná kolkolem štíhlými velikány poblíž myslivny. Podél vedla cesta do Bratroňova. Tábor tvořil velký zvoňák a čtyři stany menší z vojenských pláten. Přes potůček protékajícím táborem byla z březové kulatiny zbudována lávka. Nedaleko vyhloubená studánka dávala vodu kuchyni. Byl tu i přístřešek z větví, lavičky a stolky. Mezi stromy byla přivázána hrazda.

Co se na táboře odehrávalo, zaznamenal Svojsík v publikaci „Den v táboře junáků“. Důraz kladl na ranní cvičení, táborové stavby a dále cvičení orientace podle mapy i hvězd, signalizaci, pozorování zvěře a stopování. K veškeré činnosti však junáci potřebovali něco velmi důležitého – občas plné žaludky! K tomu sloužila kuchyňka s poličkami a také sklípek. Na nákupy chodily do Kejžlice a do Bratroňova, ale někdy i do Humpolce, to pak byl výlet na celý den.

Junáci se seznamovali s první pomocí, dost času věnovali hrám a vycházkám do okolí a na hrad Lipnici. Někdy si vyšli k rybníku se vykoupat. Večer poseděli u táborového ohně, kde jim Svojsík vyprávěl, co viděl loni u anglických skautů – dumali o budoucnosti. Svojsík ve Vorlovských (dnes se píše již Orlovských) lesích tábořil i další roky. V blízkosti tábořiště z roku 1912 stojí dnes památníček připomínající skautu básníka Jiřího Wolkera, který tu v letech 1916 a 1917 prožil své dva skautské tábory. Pomník byl odhalen v srpnu 1934 při 10. výročí básníkova úmrtí.

Prví Svojsíkův tábor byl skutečným pokusem, který měl prakticky ověřit účinnost skautingu jako výchovného prostředku. Svojsík přes nepříznivé podmínky (špatné počasí, nedostatek zkušeností jak prvních junáků, tak i jeho samotného) byl s průběhem tábora spokojen. Skautům se domů moc nechtělo, a to i přesto, že se vraceli pohodlněji – vlakem. Nedivíme se jim – poprvé na vlastní kůži poznali, co to je spát ve stanech pod šumícími korunami stromů, poznali, že po náporech větrů a provázcích lijáků přichází zase zářivé slunce. Přestali se bát nočního houkání sov a dupání ježků. Naučili se vařit na ohni a vůbec se postarali sami o sebe. Tak jako my – jenomže oni byli první!

 Junák – Český skaut

Základy českého skautingu byly položeny. Neúnavný Svojsík vydal první příručky, zajistil zázemí ve Svazu spolků pro tělesnou výchovu, uspořádal první „ověřovací“ tábor. Stál na prahu své práce, které již pak věnoval zbytek života. Uvědomil si, že bez kvalitních a věci oddaných činovníků to ale nepůjde. První kurs pro výcvik vůdců družin (dnes říkáme rádců) zorganizoval ještě před táborem pod Lipnicí. Dlouhodobý kurs pro činovníky začal na jaře 1913. A.B.Svojsík jezdil mimo Prahu a přednášel o novém výchovném směru jak mládeži, tak dospělím. Slova doplňoval promítáním světelných obrázků (diapozitivů).

Po jedné ze Svojsíkových přednášek vznikla první junácká družina mimo Prahu – v Jičíně již na jaře 1912. Vedle své skautské činnosti pomáhali její členové udržovat a značkovat cesty v Českém ráji a Prachovských skalách. Byl mezi nimi i pozdější významný skautský činovník Bohuslav Řehák.

Nejstarší junácký oddíl na českém západě, v kraji chodů, byl založen v Domažlicích rovněž roku 1912, opět po Svojsíkově přednášce. Další kořínky zapouštěl skauting v Benešově, Čáslavi, Nymburce a v následujícím roce v Jaroměři, Kutné Hoře a snad i jinde. V Třebechovicích pod Orebem se začalo skautovat bez Svojsíkova přispění. Místní mlynář Fr. Barvíř založil Kroužek skautů koncem roku 1912. Spolek měl své vlastní stanovy schválené C.K. místodržitelstvím pro království České. Teprve o několik let později se kroužek skautů spojilů s Junákem.

V roce 1913 již tábořilo 15 junáckých skupin. Na táboře J. Půlkrábka se poprvé objevila pro český skauting tak typická krajinková podsada. Zpočátku jen nízká, aby se slamníky položené na zemi nedotýkali plátna. Ale záhy podsada rostla, aby bylo ve stanu víc místa.

Pro poučení vedoucích a propagaci pro veřejnost byl ještě koncem září 1913 postaven na Císařské ostrově ukázkový tábor – 8 podsadových stanů, brána, kuchyně s cihlovými kamny, stojany na jídelní misky a také improvizovaná truhlářská dílna a indiánský stav na rohože ze slámy. Ve zvoňáku byla výstavka rukodělných prací.

Skauti se představili veřejnosti jako pořadatelé při divadelním představení Národního divadla v Šárce. Další příležitost dostali při letecké akrobacii francouzského aviatika Pégouda na Letné, když rovněž posílili pořadatelský sbor.

15. června 1914 se junácký odbor stal samostatným spolkem s vlastními stanovami. Spolek se jmenoval Junák – Český skaut a do vínku si dal junáckou výchovu české mládeže od 10 do 18 let. Stalo se tak v Umělecké besedě v Jungmanově ulici v Praze. Prvním starostou se stal MUDr. Čeněk Klika a vrchním vůdcem A.B.Svojsík. Měsíc po založení Junáka – Českého skauta vypukla 1. světová válka. Mladí nadějní vůdcové narukovali a někteří během války padli. Přesto se Junák dále vyvíjel. Nastala nutnost vlastního časopisu, a tak 15.ledna 1915 vyšlo první číslo časopisu Junák. Časopis od té doby vycházel vždycky, když organizace existovala.

Leden 1915 je významným okamžikem i pro naše skautky. Po prvních pokusech Popelky Biliánové (které se příliš neujaly) vstoupila na scénu Vlasta Štěpánová (Koseová). Byl založen dívčí odbor a jeho vedení se ujala PhDr. Anna Berkovcová. Téhož roku už naše skautky poprvé tábořily na břehu Vltavy u Živohoště.

Junáci začali nosit první odznak.Trojúhelník o základně 24 mm a ramenech 30 mm představoval hrot šípu s postavou atleta (junáka) se sokolem u boku (Svojsík stále věřil ve spojení se Sokolem). Pro vůdce byl zlatý (žlutý), pro prvotřídní skauty byl stříbrný (bílý) a pro druhotřídní bronzový. Začali se plnit stupně junácké zdatnosti a zaváděli se odborky (cyklista, lyžařství, plavání). Přestože zuřila válka, junáci každý rok tábořili. Tábory však byli spojeny s prací na poli a v lese, za kterou junáci dostávali potraviny. Pořádali však i sbírky šatstva a peněz pro vdovy a sirotky, spolupracovali s Červeným křížem. Válku přečkali a byli připraveni na nové úkoly budoucnosti.

zdroj: dakota.skautkostelec.cz/skautska_stezka/junak/historie_junaka.htm